Dále, od hradu dále

Otto Hejnic

Televizní kameraman bydlel blok pod Jirkou. Naložili jsme ho do bráchovy stopětky a objeli hřbitovní zeď. Události dostávaly spád. Televizní klip, chimérická třešnička na dortu, se začínal realizovat.

 

U bráchy se nekouří. Vždycky, když jsem v sedmém patře vylezl s cigárem na balkon, oči mi sklouzly nalevo, kde uprostřed náhrobků je pomník obětem březohorské důlní katastrofy v roce 1891. Z balkonu je krásný výhled na Svatou Horu, ale hřbitov je blíž. Utěšuje, že by mohlo být hůř. Stačí ale málo a startujete z hlíny k obloze.

 

Seděl jsem vpředu s loktem vystrčeným z okýnka a odklepával ven popel.

 

„Potřeboval bych si s vámi projít scénář,“ řekl kameraman zezadu.

„Jistě. Ale nejdřív si prohlídneme místo činu. Pak jednotlivé obrazy uzpůsobíme okolnostem.“

 

K téhle scéně by spíš sedla dlouhá amerika s křídly. Šoupnul bych si kůží potažené sedadlo dozadu a paty bot bych umístil na kraj přístrojové desky. Vyrážíme. Chtělo se mi zařvat, ale na vítězné jízdy už jsem vyrážel vícekrát. Že by teď? Na volné silnici si alespoň otevřu víc okénko a vítr mi bude cuchat i ty vlasy, které už nemám.

 

Brácha zastavil: „Musím nutně na poštu.“

 

„Máme zpoždění,“ poznamenal nervózně kameraman.

 

Vytáhl jsem scénář. Kombinoval jsem jednotlivé obrazy a promýšlel pořadí ve čtyřech variantách. Dvouapůlminutovou písničku jsem dával dohromady měsíc. Stačilo ale třikrát ťuknout a text, řádek po řádku, vyjela jehličková tiskárna.

 

„V tom lepším lokále, jak píšete, by šlo vzít scénu shora, se štaflí. Dostalo by to dynamiku,“ kameraman byl v obraze.

 

„To by šlo.“ Z pošty vycházela hezká šestnáctka a culila se na celý svět. Kousek jejího sluníčkovitého úsměvu padl i na nás v autě. Něco nového začíná. Pod dominantou Svaté Hory se zdvíhají nové budovy příbramského centra. Trojúhelníková okna novostaveb evokují pozdní gotiku, dobu kancléře a arcibiskupa Arnošta z Pardubic, a zestárlé sídliště ve stínu lip vzpomíná na vyhaslou uranovou slávu. Obchod a moc se vrátily do historických prostor.

 

„Jedeme na Betacam. Máme docela slušnou profesionální techniku,“ řekl kameraman. Z černého vousiska mu blyštěly přední zuby. Byl fajn. Mohlo mu být něco kolem pětadvaceti. Jejich parta začínala v sídlištním sklepě s první kamerou VHS a svoje pořady pouštěla třem blokům domů.

 

Co musel umět, už uměl dobře. Rychle zaostřit, udržet děj ve středu obrazu. Cítil, kdy má vystřídat velký celek a detail, kdy je potřeba podívat se hluboko do tváře a kdy z odstupu zachytit i reakce okolí. Cítil jsem v něm fachmana: „Nebudeme si tykat?“

 

„Jasně. Já jsem Vláďa, Oto. Ahoj!“

 

„Jak se ti líbí nahrávka?“

 

„Šlape. Je to něco úplně jinýho, než se pouští na diskotékách."

 

„To teda jo. A právě proto týhle muzice věřím.“ Sto pět kilo něhy a lásky k bratrově písničce. Takový jsem já.

 

„Pár kapel se vrací až k Beatles. Třeba to vám vyjde.“

 

Přišel brácha: „Už je na čase. A jaký vám? Nám, přece. Tobě, Vláďo, taky.“

 

Pejsek na chodníku vrtěl ocasem, dítě sbíralo u stánku se země pomeranč, stánkařce bylo vidět hluboko do výstřihu. Tahle cesta má něco do sebe. Klesali jsme dolů z Dubeňáku. Brácha přibrzdil. „Musíme dát bacha, abysme místo díry do světa neudělali vesničanovi díru do plotu.“

 

Jedeme, jedeme!

 

Pět let jsem s diktafonem v ruce lovil myšlenky od lidí, doloval z mladších, hubenějších a úspěšnějších umělců a umělkyň jejich psyché. Podnikatelé, ředitelé, starostové, primátoři, dokonce i dva ministři mi sdělovali svoje názory.

 

Chtěl jsem zas jednou říci něco sám za sebe. Technologická revoluce vzala výhradní právo na tvorbu zaběhnutým studiím. Jde to. Musíte mít nápad a pár lidí, kteří vaši myšlenku vezmou a postrčí ji zase o kousek dál.

 

Klíčovým problémem bylo natočení CD. Jak se objevila možnost, že z jedné písničky by mohl být klip, začal jsem vymýšlet jeho scénář. Každý druhý návštěvník filmového klubu, když si vychutnával Antonioniho Zvětšeninu, asi zauvažoval, jak by, kdyby mohl, něco obdobného natočil sám. Já taky. Zkouším to po dvaceti letech, alespoň na třech minutách písničky.

 

„Točíte taky dokumenty?“"

 

„Občas. To mě baví. Hlavně ale děláme zprávy a rozhovory. Někdy je to děs.“

 

„Proč?“

 

„Chystala se velká akce. Měli jsme slíbené tři minuty. Zjistili jsme, kde kdo asi bude stát, jaký je na místě světlo. Všechno jsme probrali a připravili dopředu. Natáčení klaplo, Míra to stříhal celou noc. Ráno jsme vezli kazetu do Prahy. Zkrátili nám to na 47 vteřin.“

 

„To nepotěší.“

 

„Na šot stačilo přijet, pustit kameru a odjet.“

 

Auto se pohupuje na sjezdu k řece. Pár let jsem tudy nejel. Stará dobrá silnice, po které jsme chodili pěšky na čundr. Osada Křížová trojka, kostkované košile, na nohou půllitráky, za pasem dýky, promáčklé klobouky na šestnáctiletých kebulích. Ujíždím od střízlivého mentorování, od zšedlé spolehlivosti, od rezignované skepse, od ranních budíků, zdvořilého vykání, klímání u televize, čtení novin, od dospělého opatrného rozvažování a analyzování do ještě čerstvého světa kluků činu.

 

Bráchova postarší stopětka asi velký dojem nedělá, ale to nejdůležitější je v kastlíku. Několik úplně nových čerstvě vylisovaných CD kapely Kapitán Nemo Band!

 

„Jsou tam náročný střihy,“ říká Vláďa.

 

„Schválně. Je to okopnutej princip němýho filmu. Dynamický změny obrazů. Aby se to valilo z obrazovky ven.“

 

„Bude to obtížný hlavně na přesnost.“

 

„Jste profíci, to zvládnete,“ lichotím mu.

 

„Něco asi nepůjde technicky,“ oponuje Vláďa.

 

„Ber to jako návrh. Scénář je otevřený. Bude to záležet na tobě a na střihačovi.“

 

„Uvidíme. Docela se na natáčení těším. Jen nevím, jak nás šéf přijme. Měli jsme s ním konflikt.“

 

„Copak taky každej televizi nehýčká? Necpou se lidi, aby byli v záběru?“ divil jsem se.

 

„Rád nás teda nemá. Nechtěl nám zaplatit za reklamu pár tisíc. Náš šéf Míra ho chce dát k soudu,“ vysvětloval Vláďa.

 

Brácha zabrzdil: „Dámy vpravo, páni vlevo. Ať nemusíme shánět hned po příchodu hajzl. To nedělá v lepších kruzích dobrý dojem.“

 

Letní les voní pryskyřicí, motýl poletuje, mravenec leze a šest metrů od silnice vykukuje suchohřib.

 

„Paráda. I houbu máme. Čeká náš šéf nejmódnějšího podniku. Chybí akorát pár slečen, aby nás mohly obdivovat,“ raduje se Jiří.

 

„ Já bych si dopředu nic nesliboval,“ namítl Vladimír.

 

„Jak dlouho to chceš točit, Vláďo?"

 

„Dvě hodiny, Jirko. Víc ne.“

 

„Já bych našel podnik přímo v Příbrami. Bylo by to jednodušší,“ tvrdím.

 

„Má bazén. Šlo by natočit padání do vody a další legrácky,“ oponoval brácha.

 

„Už tam budeme?“

 

„Za chvíli jsme na místě. Točili jsme otevření podniku. Šéf říkal, že bude mít pro hosty koně a džíp. Plány má velký, ale taky slušnej dluh na začátek,“ řekl kameraman.

 

„Nějak ho nemáš rád.“

 

„Konala se u něj celostátní sportovní akce. Závodníci si pozvali naši televizi. Byl proti. Nakonec musel sklapnout, protože mu platili, ale rád nás neviděl.“

 

„Za reklamu se přece platí balíky. Když u něj točíte akci, děláte mu reklamu zadarmo.“

 

„Pako to nepochopí!“ konstatoval kameraman.

Nad strání vlevo se objevil hezky umístěný hotel. „Ze stráně bude Ivan koulet sudy,“ navrhoval rozjařený brácha.

 

 

Restaurace byla prázdná, decentní interiér dýchal novotou. Dole v přízemí se opravdu modral bazén, ale nikdo se v něm nekoupal. Místo jako stvořené pro nadějné manažery s mobilem v kapse, pro přicházející novou generaci, která rozpumpuje konjunkturu. Zde je nebude rušit minulost. Vstanou od drinku a úspěšně vykročí s notebookem přes rameno do nového tisíciletí. Strop byl neporušený, bílý, ještě nezkrabacený údery vyletujících zátek od šampaňského. Místnost by vypadala na barevných fotografiích dobře, ale chyběla jí zabydlenost, minulost, staré příběhy ve zdech. Mohli by se tu úspěšně předvádět modelky, usměvaví mladíci z reklam, idoly třináctiletých dívenek.

 

Nebylo to ale optimální pozadí pro životem otřískané chlápky z Kapitán Nemo Bandu. Kapela za sebou táhne stín Ringa a Fanči, hořkou zkušenost. Copak mohou předstírat neposkvrněnost a čistotu?

 

 

Už používají deodoranty, mění si každý den ponožky, ale pod kůží mají zažraný mour uhelných kotelen a na jazyku jim zůstalo ranní pivo se zavináčem. K svačině bývala dršťková polívka v automatu Svět nahoře v Pražské. Titulní skladba cédéčka a budoucí klip se jmenuje Polívka dršťková. Třetina písničky vychází na lepší podnik, ostatní se má točit v bufetu U Krůtů na Březových Horách.

 

Vláďa poposedával, brácha sebevědomě položil svoji tašku s kompakty na stůl. Servírka přinesla jídelní lístek, roztočila pivo a šla pro šéfa. Vybavení místností navrhoval šikovný architekt.

 

Už jsem tipu zpěváka kapely na tenhle podnik rozuměl. Proč nezačít znova? V nových lokálech, s novými lidmi? Proč na všechno staré nezapomenout? Vymazat, hodit za hlavu! Začíná se nanovo. Ještě před rokem mluvili muzikanti o cédéčku nejdřív po pěti pivech.

 

Začíná nová doba. Z malých šejdířů jsou milionáři, z prodavačů zeleniny velkoobchodníci, z tichých úředníků bankovní makléři. Někdo se chytil, někdo ne. Jedou kravaty, kufříky, notebooky a mobily. Mladí makléři nezatížení balastem minulosti listují v burzovních zprávách. Proč se alespoň vizuálně nepřipodobnit k úspěšné vrstvě? Za zpěvákovým tipem ale byla bláhová naděje. Ani po nejlepších šampónech nebude mít paninka z předměstí vlasy jako modelka z reklamy, ani hodiny v posilovně neudělají z padesátníka mladého kluka.

 

Razantní pětatřicátník přivlál v džínové košili. Bratr nás představil. Pevný stisk. Obchodní úsměv trochu pohasnul, když viděl Vladimíra: „Víte, já mám s televizemi špatné zkušenosti. Se všemi.“

 

Vysvětlili jsme mu náš záměr. Vladimír se díval mimo.

 

„Víte, natáčení by omezilo provoz.“

 

„Na jedno odpoledne, nebo dopoledne. Až klip natočíme, pošleme ho všude možně. Budete mít reklamu.“

 

„V příbramské televizi? Na půlce okresu?“

 

„Myslíte, že bysme k vám jezdili tolik kilometrů kvůli půlce okresu? Jde o vzájemnou výhodnost. Budete tam mít budovu i interiér. Máte to ve scénáři,“ řekl brácha.

 

Strčil jsem mu sedm stran scénáře.

 

Brácha otevřel tašku s kompakty. „Nechcete si to poslechnout?“

 

Zavolal servírku. Zaklapla přehrávač. Proti jeho skepsi se zvedla muzika. Našlapaná, horká. Síla proti síle.

 

Přišla šik blondýna. Představil nám svoji manažerku: „Muziku máme oba rádi, ale musíme to podrobně zvážit. Nejsem úplně přesvědčený, že podniku by natáčení klipu pomohlo.“

 

Chvíli mě štval, chvíli jsem ho obdivoval. Asi to byl jeho dlouholetý sen, postavit v otevřené krajině přesně tohle. Byl na své dílo náležitě pyšný. Dokázal to. Jezdí k němu Amíci na sqash. Sice tři a jednou týdně, ale jezdí. A jednou tady chce mít Sun City. Myslí, že před jeho zázrakem všichni padnou na zadek. Tady je první, ale dalším stačilo zrenovovat útulné penziony kolem Prahy. Bazén v objektu vypadá dobře, ale musí se vytápět, stejně jako pokoje. Cizinci nějak nepřijíždějí. Jak to? Televize ho zklamaly...

 

„Polívka dršťková... Tu jsme nikdy nedělali,“ řekl nad scénářem manažerce.

 

„Před nějakou svatbou jo,“ hlesla manažerka.

 

„Jak dlouho hrajete?"

 

„Asi dvacet let. Teď jsme dali dohromady tuhle sestavu,“ řekl brácha.

 

„Aha. Na co hrajete vy?“

 

„Už dávno na nic. Napsal jsem scénář.“

 

„Aha.“

 

Mohl jsem vytáhnout foťák, diktafon a novinářský průkaz. Psal jsem párkrát o cestovním ruchu. Mohl jsem dělat machra? Asi bych musel psát pro Playboy, abych byl hoden jeho podniku. Hotel se mi líbil, ale byl moc nový a navíc daleko. Buď vezme muziku a scénář za svoje, nebo to nemá cenu.

 

Četl s manažerkou list po listu. „Můžete nám k tomu něco říci?“

 

„Na těch sedmi papírech jsem dělal měsíc. Před kompaktem byly nahrané demokazety, potom šla kapela do profesionálního studia. Je v tom spousta práce, cédéčko vyšlo na sedmdesát tisíc, což byly jen ty nejnutnější peníze. Všichni hráli zadarmo, platilo se jen to nejnutnější. Ve scénáři je spousta přesných střihů. Kameraman to bude točit ve svém volnu. Bude to jejich vizitka! Kdo umí natočit klip, je schopný zvládnout i složitější reklamu.“

 

Manažerka a asi milenka ho poodtáhla stranou a něco mu šeptla. Nadskočil: „Mám pomáhat těm, který mě tahají po soudech?“

 

Vláďa hlesnul: „Po soudech?“

 

„Nedělejte, že o tom nevíte!“

 

„Vladimír vás přece po soudech netahá, ale jeho šéf. Tohle je mojí režií. Když se to natočí u vás, budou tam záběry, které vašemu podniku pomůžou. A ty půjdou, kdykoliv se bude klip pouštět. V celorepublikových hudebních pořadech, “ řekl brácha.

 

 

Hoteliér se zarazil: „Potřebovali byste na půl dne salonek, to by omezilo náš provoz. Jak to chcete?“

 

„Zadarmo. Jídlo a pití si pochopitelně budeme platit. Vy z toho budete mít reklamu.“

 

„Myslíte?“

 

„Klip stejně natočíme. Buď s vámi, nebo bez vás.“

 

V tu chvíli jsem konečně pochopil, že brácha, za kterýho jsem jako kluk všechno žehlil a vyřizoval, je dospělej a hezky tvrdej. Šéf se zklidnil: „Máme muziku rádi, ale musíme to ještě v klidu probrat. Omluvíte nás na chvilku?“

 

Zvedli se. Dal jsem si dalšího lobkowitze. Z beden zněla Skulina. Prvně jsem ji slyšel z CD. Má tah. Jsou v ní nadupána léta vzteku a vzdoru. Je to reakce na drobné neúspěchy, které sečteny nakonec dokážou velké plány zazdít. A mezi tím stárnete.

 

Písnička není jen o Nemo Bandu. Tlačíte Sisyfův balvan do kopce, a vždycky vám nakonec spadne. Jdete pod kopec pro šutr, lidi kolem se vám smějou, že zase z toho stejně nic nebude. Ale je tu pořád naděje, že jednou se vám to povede. V kumštu to znamená, že dojde ke krátkému spojení a zasáhnete cizí srdce. „Chybí mi tu skulina, kterou se protáhnu do nebe!“

 

Šéf se vrátil sám: „Víte, zvažovali jsme vaši nabídku a dospěli jsme k názoru, že by klip o dršťkové polívce podniku neprospěl. Nezlobte se. Rád vás uvidím na pivu.“ Zmizel.

 

Na jednu stranu jsem si oddechl, na druhou stranu jsem se naštval: „Proč dělá ramena?“

 

„Asi tuší, že bude muset Mírovi zaplatit, je to s razítkem a podpisem. Možná ale je takovej cvok, že radši si najme drahýho advokáta,“ ušklíbnul se Vláďa.

 

x x x

 

Nastupovali jsme do škodovky. Na parkovišti stál jeden starší opel s německou značkou a ještě osm aut.

 

„Personál sem musí jezdit. Prázdná restaurace, žádný prospekty…“ konstatoval brácha.

 

„Bili ho jako dítě topůrkem do hlavičky, mistra světa,“ vztekal se Vláďa.

 

 

„Postavil hotel. Beru. Možná krásnej, ale daleko od Prahy. Neumí ho udat a rozčiluje se na jiný,“ ušklíbl se brácha.

 

„Mohl bys hoteliérovi něco poradit, Vladimíre?“ zeptal jsem se.

 

„Třeba v tom, že každej televizní štáb toho natočí víc, ale většinu mu v režii vystřihnou. Řekl bych mu, aby nějaký předávání cen umístil ven, před bazén, pak bude mít v nejdůležitějším záběru mistry u bazénu a za nimi svoji rezidenci. Jenže ředitel zeměkoule ví všechno nejlíp a o žádný rady nestojí.“

 

Vraceli jsme se. „Něco mě napadlo,“ zajásal brácha.

 

x x x

 

Byl to znovu obnovený lokál v Dlouhé ulici ve staré Příbrami, kde slečnám sahal na kolena už František Gellner. Všude bylo čisto, na zdech kytičky, vzadu v rohu diskutovaly dvě paninky, z klenutých zdí jak by se díval maršál Radecký.

 

„To je ono.“

 

„Šéfa znám, ale radši za ním zajdeme,“ řekl brácha. Ze dveří vyšel bělovlasý chlápek s bornovským knírem.

 

„Šéfe, něco bych pro vás měl. Chceme natočit klip do televize.“

 

„Já pro tebe taky. Jednu svatbu, docela prachatou. Posledně si vás docela pochvalovali.“

 

„Hráli jsme kamarádovi swingovky.“

 

„Tohle by chtělo taky lidovky. Jedni rodiče jsou ze Třebska a druhý z Lazu. A něco moderního pro mladý. Bereš?“

 

„Není to zrovna naše parketa.“

 

„Bereš?“

 

„Když jinak nedáte....“

 

„Domluveno. A co potřebuješ ty?“"

 

„Půjčit podnik, když je volno. Třeba v sobotu dopoledne. Chceme natáčet klip. Do televize. Měl byste reklamu.“

 

„Vaše věc. V sobotu by to šlo. Uděláte nějakou útratu?“

 

„Určitě.“

 

„Dobře. Přijď s kapelou na svatbu, tam se domluvíme.“

 

Šéf vypadal s bílými vlasy a bílým knírem velmi malebně. Okamžitě jsem ho zařadil do scénáře. Ponese v hogo fogo pasážích dort! Ještě lepší by byla langusta obložená ledem.

 

Vladimír ani nedopil pivo, k zahoření mu stačily vlastní myšlenky a nápady. Dotáhli jsme scénář. Vysvětlil mi řadu kameramanských fíglů. Pohádali jsme se o rychlosti střihů, měl pochopitelně pravdu. Jednou natočí dokument. Budou v něm smutně kanout větve sklánějící se nad Litavkou a pobafávat stará kamna, zkrátka život. Jarmusch a další bombarďáci letěli s námi. Mám rád příbramskou TV, malou ale hbitou.

 

Vladimír přidával další a další nápady a já byl rád. Zažehnete plamínek a ten běží dál. Pokračovali jsme s Wendersem. Andělé přiletěli z Berlína do Příbrami. Tady někde, kolem Svatohorských schodů, by mohl být náš Lisabon.

 

Brácha odvezl domů auto, přijel mandelinkou a žíznivě sáhl po pivu. Vláďa si objednal čerstvé a povídá mu: „Bude to dobrý. Nahrávka je perfektní, scénář jsme probrali a vlastní natáčení naše parta zmákne.“

 

Byl to parádní večer, jeden z mých nejhezčích v roce 1996. Šli jsme přes náměstí k uhelným skladům na poslední mandelinku. Vítr mi šlehal do očí, ale život vypadal zase príma.

 

x x x

 

Natáčení se přeložilo, nestihl jsem ho. Přijel jsem za týden. Prohlížel jsem natočený materiál. Režisér a Vladimír přinesli pár fajn nápadů, něco uteklo. Perfektně zvládli scénu v bufetu. Bylo to trochu jiné, než jsem myslel, ale natočený materiál byl na světě. Chtěl jsem, aby mi ho televizáci přetočili na VHS, ale krámy byly zavřené, nikdo neměl volnou kazetu. Porovnával jsem dál v duchu záběry a zapomněl režisérovi Mírovi a Vladimírovi poděkovat.

 

Vracel jsem se autem do Liberce. Dvouproudová silnice míjí Dobříš, Voznici nechává vlevo pod mostem. Na souběžné staré silnici jsou zřetelné Andělské schody a u nich stojí kaplička Malá Svatá Hora. Klesající tmou jak by prosvítaly známé tváře a z nebe slétaly staré pozapomenuté písničky.

 

Meteorit na Zámeček, kde sídlí příbramská TV, nespadne. Nikdo snad záznam omylem nevymaže a povede se nahrávku slušně sestříhat. Dostat klip dál, do celostátního vysílání, asi bude chtít spoustu práce a nějaké peníze. Nejdřív byla bráchova písnička a kapela ji nazkoušela, dál demonahrávka, pak CD. Vymyslel jsem kostru klipu a pár nápadů. Dotáhli to Vláďa s režisérem Mírou. Je v tom jen kousek můj. Ale je.

 

Najednou jsem majiteli, který nás nechtěl, rozuměl úplně. Měl celoživotní sen, postavit hotel s bazénem. Dokázal to. Jestli sežene klientelu? To už je obchod. Nejdřív musel objekt stát. Může na něm prodělat kalhoty a být věřiteli potupně vyhnán, stejně tak může nakonec prorazit a vydělat balíky peněz. Moc do kšeftu asi není, třeba se to ještě naučí. Hotel uprostřed malebné krajiny ale stojí.

 

Když klapne sestřih, když se podaří dostat klip do S. O. S. nebo jiného celostátního vysílání, co bude dál? Bude mít Polívka dršťková úspěch? Nestálo by za to ještě převést do klipu pomalé Ztráty, nasnímané živě při minikoncertu před Juniorem?

 

Bude mít písnička úspěch? Do značné míry je to věc náhody. U písniček, u knížek, u filmů. Jste dole, povylezete, spadnete, ale pokud to nezabalíte, stále je šance. Jako v životě. Pořád.

 

 

(Liberec, Příbram 1996, Liberec 2008)