Nechcete hrát ve klipu?

Otto Hejnic

 

„Místní televize sjela ještě Ztráty. Dotočili Polívku, měli čas, svítilo sluníčko. Kameraman řekl: - Když už tady jsme, natočíme ještě jednu pecku. Jenže my s tím nepočítali. Režisér říkal, že to bude dobrý, něco ještě dotočíme. Vezmou holku, nechají ji vlnit se a s ní překrejou špatný místa.“ Brácha zdvihl vítězně půllitr.

 

„Jen tak? Z voleje?“

 

„Nech to na nich. Už to mají v hlavě. Chybí ještě sehnat tu ženskou. Místo jednoho klipu budeme mít natočený dva! Na Ztráty lidi nejvíc slyší. Dokonce je pouštějí na diskotékách,“ přesvědčuje mě mladší bratr.

 

„Dobrý, ne?“ přidal se Petr.

 

„Senzace, kluci. Blahopřeju. Kapitán Nemo Band bude slavnej,“ říkám.

 

Sedíme v bývalé vinárně příbramského Kulturáku, v nynějším rockovém klubu. Brácha Jirka, zpěvák Petr, saxofoňák, bubeník a kytarista. Na stěnách sklepní místnosti jsou ručně malované fantaskní obrazy. Něco na nich rozpoznat jde. Had, který nápadně připomíná pyj, a ženská s velikými prsy se ho snaží chytit. Nebo on ji. Podíval jsem se kolem. Nic podobného se v místnosti neodehrává.

 

V rohu sálku v drátěné kleci je zamčená aparatura pro discjockeye. Z beden jedou Cure. Do místnosti zaručeně patří vlasatý vousatý barman, chlápek v kůži s culíkem, ucucávající u baru pivo a kácející se dvojice na parketu. Zmalovaná blondýnka, tak osmnáct a její kluk v džínách a svetru po kolena.

 

Jako bych měl na ramenech traverzu. Chvíle, kdy bych se mohl radovat, nějak nedopadnou. Šel jsem spát ve dvě, vstával v pět.

 

Je poloprázdno. U sražených stolů se sešla partička. Rudý přeliv, havraní čerň, cinkot hlasů. Saka, kravaty, krásné šaty. Paní se po dvoudeci začíná srdečně smát. Hřmotný bombarďák po sezóně s prořídlými vlasy, chlápek v laufu v drahé košili, sebejistě gestikulující. Patrně šéf a vedle jeho důležitá choť v kostýmku. A zaražená oslavenkyně. Kolegyně jí říká: „Máš narozeniny, buď trochu veselá. Vypadáš pořád jako kočka, zlato. Nebul, nikdo by ti tolik nehádal.“

 

„Říkal jsi, že Ztráty budou druhej klip?“ ubezpečuje se bubeník, bejamínek kapely.

 

„Ani jsem je nemusel moc přemlouvat. On a ona, a on zpívá Já tě ztrácím, každou chvíli,“ odnotoval refrén svojí písničky brácha. „Chtějí si to udělat sami.“

 

„Že dáváš ruce pryč? Už jsi přece nějakou písničku točil.“

 

„To bylo pozdvižení. Děti byly celý vedle. Tatínek je v televizi! Leze s basovkou po letadle a hraje! Ještě s GBS. Zpívali Vítek a Blanarovičová. Natáčeli jsme na letišti. Stál jsem na křídle Albatrosu a předstíral, že basuju i když tuhle písničku nahrál Charvát. Sranda.“

 

„Ztráty jsou dlouhý sedm minut. Pokusil jsem se něco připravit. Podle mýho to chce změny prostředí,“¨namítám.

 

„Nechám to na nich. Scénář na Polívku dršťkovou jsi napsal ty, takt po taktu. Něco dodržet šlo, něco ne. Ztráty si chtějí udělat podle svýho. Respektuju to.“

 

Do dvou v noci jsem scénář promýšlel. Že ji ztrácí po celé Příbrami: Před kostelem, na Březákách u Ševčínské šachty, na sídlišti, v lesoparku u Baníku, na Svaté Hoře, zkrátka všude. Spíš to je průvodce městem, uvědomil jsem si.

 

„Dotáčejí a stříhají to po sobotách a nedělích, když zrovna nemají nějakou aktuálku pro TV. Říkají, že pomalá písnička chce pomalý dlouhý záběry.“

 

Přikývl jsem. Petr přinesl piva. Brácha otevřel kufřík se sešity a kompakty. Jeden vytáhl a zavolal na barmana: „Aleši, mohl bys nám něco pustit?“

 

Barman zvolal mocným hlasem: „Vidím dobře, kluci? Tady čtu, že jste to natočili vy!“

 

Z mohutných reprobeden se začala valit první písnička. Povedlo se. Konečně. Po tolika letech. Teprve s účinkujícíma muzikantama u stolu to bylo ono. Hřál jsem se u ohýnku jejich úspěchu.

 

Saxík řekl: „V Rádiu Prácheň to klaplo.Vysílají ho.“

 

Přišel dlouhý veliký Nikola, vlasatý a v kůži. Hrával na mlejně s Bertou Jarolímkem.

 

„Ahoj, Nikolo!“

 

„Ahoj! Hráli jsme čtyři měsíce na Kanárech. Samý sračky. už mi to lezlo na mozek. Šest piv! Po budvaru se mi opravdu stejskalo.“

 

„Máš náš kompakt?“

 

„Kde bych ho sebral? Přijel jsem odpoledne.“

 

Dostal kompakt. Chtěl ho platit, kluci nechtěli. Koupil další rockerovi od baru. „Kluci, to je senzace. Nakonec jste ho vydali.“

 

„Vydali,“ řekl brácha.

 

„Dokonce máme k dvěma písničkám roztočený klipy,“ řekl kytarista.

 

Nejhezčí na tom bylo, že to byla pravda.

 

Plánů bylo hodně, první nahrávání se připravovalo před dávnými a dávnými léty. Zpočátku jsme plány vykřikovali na celou hospodu a nechávali se dopředu obdivovat.Vždycky všechno sklaplo, bouchlo, řachlo, nekonalo se. Až teď.

 

„Abysme něco vyřídili," řekl brácha. „Budeme za čtrnáct dní tady v rokáči hrát. Pozveme všechny známý muzikanty. Uděláme velkej rockovej sejšn. Přijdeš, Nikolo?“

 

„Rád. Zase si zahraju něco pořádnýho.“

 

„Hele, támhle je docela zajímavá holka,“ řekl Petr.

 

„Vypadá dost sjetá,“ poznamenal saxofonista.

 

„Hádal bych na marijánku. Ale je zajímavá," řekl Petr.

 

„Chceš trochu lásky na zakončení dne?"

 

„Ráno vstávám. Má tu šoumena. Myslím, že by se hodila televizákům do Ztrát."

 

„Kameraman říkal, že nejlepší by byla Iva. Sehnal bys ji?“ obrátil se na bubeníka saxofonista.

 

„Jestli bude mít čas.“

 

„Je to krásná holka. Jenže bude dělat manekýnku i v obraze. To už je dost jetý. Můžu spočíst alespoň dvacet klipů s manekýnama,“ namítl Petr.

 

„Co teda chceš?“ ozval se brácha.

 

„Žádnou umělotinu s nacvičenejma gestama. Něco přírodně krásně praštěnýho,“ ukázal Petr na parket.

 

„Praštěná je teda určitě,“ řekl jízlivě bubeník.

 

Právě tancovali. Kluk měl na hlavě šátek a vytahaný svetr mu povlával. Každou chvíli vypadala jinak. Jednou jako žihadlo, podruhé zmoklé ptáčátko, potřetí jako udivená Mia Farow ve filmu Paul a Mary. Mezi obrazy a cákanci barev na stěnách se vyjímala docela stylově.

 

Prošel jsem kolem nich. Kluk vypadal, že má občas deprese a rád o nich vypravuje. Holka byla hezčí z deseti metrů. Kostnatá, pohublá, nervní, ale opravdu zvláštní.

 

„V Plzni nás Prácheň už vysílá. Chtělo by to Prahu. Zajít do Českýho rozhlasu, na Evropu 2, do Bontonu, Taky vysílají Vox a Kiss,“ řekl Petr.

 

„Kdy vyrazíš, Petře?“

 

„Nemám vůbec čas. Fabrika se hroutí. Kdo umí ošmirglovat prkýnko, dělá dřevěný hračky. Doma v kumbálku, bez režie, bez odpisů, bez pojištění. Čeká nás valná hromada.“

 

Na pánskejch záchodech by neměla být zrcadla. Tady je sice někdo zpola zastříkal sprejem, ale stejně vidět toho bylo až moc. Člověk jde, díky dobrejm zprávám se znova cítí jako frajer. Mladší, chytřejší, všeobecně líp. A najednou tohle.

 

Zrcadla na dámách jsou praktická, tlustý nános pudru zasype i zákopy z první světové války, rudá rtěnka zdůrazní ústa a potlačí to kolem, pečlivé nalíčení dokáže dát i vyhaslým očím, které vše konečně pochopily, diblický výraz. Deset minut před zrcadlem může ze zlomené chudinky udělat ženu vamp.

 

Ale u chlapa? Aby se rozplýval, že díky plešatosti je vidět, jakou má krásně souměrnou hlavu? Co si mám počít s druhou bradou? Kdyby mě líbaly cizí dámy, mohl bych si před zrcadlem utřít rtěnku. Tohle už nehrozí. Hlavu vzhůru, starý brachu! Bude hůř!

 

Kluk s šátkem si kontroluje tvrdý výraz. Co jsem si říkal v jeho letech? Že páprdové už jsou odkecaný. Proč by si měl myslet něco jinýho? Nezapomeň si utáhnout šátek, hochu a dej bacha, ať si nepočůráš nohavice!

 

Umýt ruce a opláchnout čelo. Vracíme se. Kouká jak pumlíč. Její židle je prázdná, kluci ji odtáhli k našemu stolu.

 

„Slečno, nechtěla byste hrát v klipu?“ ptá se Petr.

 

Pobaveně se culí. Asi je zvyklá, že si ji v lokále všimnou páni v letech. Prohodí pár žertíků, pozvou ji ke stolu, poručí skleničku a snaží se plácnout něco originálního.

 

„V klipu?“ opáčila.

 

Nevěří tomu, ale je to pravda. Kytarista a bubeník jsou ještě k světu, ale k bráchovi a Petrovi přistupuje jako malá neteř.

 

Chytila se s rodiči. Vůbec ji nechápou. Odešla od nich. Přestala chodit do školy. Nic jí nedávala. Bydlí u sestry a něco si shání. Docela by se jí líbilo místo v televizi. Nebo dělat manekýnu. Hledá, pro co se rozhodne. Má jít do Prahy, nemá jít? Rodiče má přes všechno ráda. Bydlí u ségry. Ta jí věří. Jediná. Ale švagr se s ní párkrát pohádal, a tak teď radši chodí domů, když už spí. Jmenuje se Kamila. Je nápaditá a flexibilní.

 

Flexibilní řekla s jistotou manekýny, rozplývající se nad pracím práškem. Během několika minut stihla být malá chudinka, bojovná intelektuálka, ošklivé kačátko, rozpolcené stvoření. Bylo z ní cítit, že umí využívat své slabosti. Vždycky se někdo najde, jako kolem popocházející kluk v šátku, kdo ji bude opečovávat. Co je jen její rozmar, a co utkvělá představa, po které půjde?

 

„Jestli vážně míříte do Prahy, do modelingu, jak říkáte, tak vám klip určitě pomůže.“

 

Dostala pivo, Šátek taky. Petr vysvětluje: „Chodili spolu a rozcházejí se. On ji ztrácí. Ona se mu různě zjevuje, kdy kde spolu byli. To by byla vaše parketa,“.

 

„Měla bych natáčet bez všeho? Nahá?“

 

„Petr s bráchou se na sebe podívali. „To budeme vědět, až si ujasníme s režisérem umělecký záměr.“

 

„Budu si to muset rozmyslet,“ namítla.

 

„Máš vůbec co ukazovat?“ ozval se bubeník, který bojoval za kamarádku manekýnu. Kamila odšpulila spodní ret. Její kluk chytil Kamilu za rameno.

 

„Musíte se ještě zeptat?“ zaryl si Petr a ukázal bradou na Šátka.

 

Ruku Šátkovi mu shodila. „Rozhoduju se vždycky sama. Podle toho, co mě zrovna napadne.“

 

Šátek přešlapoval a další pivo nechtěl.

 

„Ještě jsme vám nepustili vaši písničku,“ pravil Petr a majestátně pokynul barmanovi.

 

Ztráty zněly s veškerou oslazenou podmanivostí. Jihla. Do teď si myslela, že jen tak špásujeme.

 

Telefon domů neměla. Dostala vizitky všech u stolu. Velký boss Jiří jí na závěr políbil ruku. Grandiózní závěr jsem ocenil. Vystupování mi fakt chybí. Naštvaný Šátek si ji odtáhl. Šla jako omámená.

 

„Bodla by,“ řekl Petr.

 

„Myslíš?“ zvedl nos kytarista.

 

„Myslel jsem do písničky,“ vysvětloval Petr.

 

„Je pro tu roli jako dělaná,“ přidal se brácha.

 

„Jakou roli? Je to hubený trdlo. Navíc je mrňavá a prsa si odložila v šatně. Něco jinýho je předvádět se v hospodě a něco jinýho natáčet,“ namítal kytarista.

 

„Zahraje ji perfektně, protože bude hrát sebe,“ ozval jsem se. Podobná měňavka dokázala tahat za nos tři kluky najednou. Přivřel jsem oči. Kvůli podobné se jeden kluk z průzkumu pověsil na borovici, vybavil jsem si malé žihadlo se znepokojivýma očima.

 

„Ty spíš, brácho.“

 

„Na dnešek jsem spal tři hodiny. Už jsem fit. Pro kterou jste se nakonec rozhodli?“

 

„Pro tu malou. Něco v sobě má,“ prohlásil Petr.

 

Pijeme, jásáme, a najednou si vybavuji mrtvého kluka z průzkumu a tvář jeho holky, její drobnou postavu s hadími pohyby. Zvláštní. Viděl jsem ji sotva hodinu někdy před patnácti lety.

 

Vyšel jsem na chodbu. Od šatny rozpačitě přichází Kamila: „Opravdu myslíte, že bych to mohla natáčet?“

 

„Jistě. Máte přírodní talent. Vypadáte báječně. Všichni to říkali.“

 

„Děkuju.“ Naklonila se ke mně a snad by mě chtěla i líbat. Za ruku ji chytil ten její, v šátku a svetru po kolena. „Pojď!“

 

Ve dveřích se otočila a zamávala mi. Opláchl jsem si čelo a krk. Vyšel jsem ven.

 

Šátek stál u dveří. „Je trochu mimo. Prakticky nejí, tak nic nesnese. Nedělali jste si srandu?“

 

„Nedělali. A svlékat se nebude, to by klip nemohl běžet odpoledne v televizi. Musí ale klukům co nejdřív zavolat aby domluvili s kameramanem, kdy se bude točit.“

 

„Dobře. Vyřídím. Děkuju.“

 

x x x

 

Dvě pryč. Vedeme rozkládajícího saxofonistu do bytu po mrtvé babičce, aby svoje rodiče v noci nerušil. „Na Prahu! Na rádia a televize útokem vpřed!“

 

Pamatuji, jak jsem seděl v kině na podlaze a prvně viděl Bláznivého Petříčka. Pamatuji na akademické hovory o sledu záběrů v Exu, na rozhovory o Buňuelovi na letní filmové škole v Písku. Pamatuji se, jak jsme se bavili v maringotce přebíračů na VP 7 ve Stráži pod Ralskem s Viktorinem Šulcem o střihu v detektivkách.

 

Spolubesedníci z Exu se časem dostali do ostravské televize, Viktorin napsal scénář k první opravdu drsné české detektivce. Vždycky mi to nějak uteklo. První kameraman ještě v Ostravě měl z televize vyřazeného Paillarda. Nejdřív se poškodila kamera, pak se něco stalo s ním.

 

Slečno, nechcete si zahrát v klipu? Viděla a slyšela cédéčko, dostala telefony, ale stejně nabídce úplně nevěří. Zavolá?

 

Něco v sobě má. Neumí skrývat pocity. Všechno jde na její tváři vyčíst. Mimoděk dovede vyjádřit celou škálu emocí. Nezasekne se, až se kamera doopravdy rozjede? Nezůstane z ní jediná podoba, ztrémovaná vyděšená holka, která by si nejraději okousala nehty do krvava?

 

Dotyk slávy. Těžko definovatelné kouzlo pohybujících se obrázků. A když nezavolá, nebo zavolá pozdě? Nebude si půl života prohlížet známé tváře v časopisech s pocitem, že jednou mohla do zářivého světa alespoň nakouknout?