Otto Hejnic st. – Den potom, co zemřel Presley

Povídka z knížky V pátek večer, vydalo Severočeské nakladatelství v roce 1982

Na záhonu se zvedaly sytě zelené listy celeru. Na jahodách se blýskaly kapky rosy. Mezi chomáčky modřínového jehličí probleskovalo usměvavé ranní sluníčko. Z řeky se ještě kouřilo. Začínal další z usměvavých pokojných dní rozsvíceného léta.

„Víš, kdo umřel?“

Obrátil jsem se po hlase. Tahle informace byla určena mně. Tchyně držela v ruce snítku petržele.

„Kdo?“ zeptal jsem se.

„Preslý.“

Podle jejího výrazu bych ho měl znát. Liberec-Příbram-Praha-Ostrava-Veselí-Tábor-Ústí-Liberec… Horečně jsem lovil v paměti, aby jméno našlo svoji tvář. Někdo z PISu nebo z GP?

„No přece Presley, ten zpěvák.“

Olše šuměly a můj syn se přehnal kolem na dřevěné koloběžce. Razantně se odrážel a jeho vysoký hlásek se marně snažil napodobit túrovaný motocykl. Na stole u chaty leželo několik slaďáků, dva křemenáče a ostrý nuž.

„Elvis?! To není možný,“ vydechl jsem.
„Znal jsi ho?“
„Znám ho.“
„Selhalo mu srdce. Byl docela mladej. Dvaačtyřicet.“
„Docela mladej,“ opakoval jsem mechanicky. Už jsem ho dlouho neslyšel.

Před lety jsem ho zahlédl v televizním šotu. Měl na krku ručník, na nose černé
brýle a mně běhal po zádech mráz, jako tehdy, když jsem ho poprvé slyšel z nakřáplé dvoulampovky.
Očistil jsem červenou hlavu křemeňáku. Sluníčko se protáhlo kolem modřínu a seklo mne do očí. Smetl jsem rezavé jehličky ze stolu do prázdné konzervy od olejovek, ale ať jsem dělal cokoli, nemohl jsem se zbavit tupého prázdna, až najednou jsem si začal vybavovat všechno od začátku.
Když Elvis nazpíval Heartbreak Hotel, bylo mi jedenáct. Měl jsem dva praky, bajonet, předválečné černé kolo značky Mercedes, několik voskovek ve sbírce nálepek a výchovu ze školní družiny. Chtěl jsem k Vánocům psa, favorita nebo kytaru.
Dostal jsem kytaru. Můj učitel hrával v orchestru na čajích v restauraci Na Zastávce. Naučil mne La Palomu, dvacet not a rozložené akordy. Pak nás to oba přestalo bavit. V té době v rozhlase po drátě kvíleli Kučerovci. Sladké saxofony nyly při slowfoxech. Už se zdálo, že Richard Adam umře pro lásku, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a nechal se vyfotografovat do časopisu. Kytara tři roky ležela ve skříni.
Rock and roll mezitím zachvátil Ameriku, Evropu i Austrálii a sláva jeho krále Elvise doletěla i do královského města nad Ohří. Majitel střelnice, před kterou se shromažďovali výrostci v úzkých obšívaných kalhotách, pobízel hochy ke střelbě. Obětavě obracel desku ze strany A na stranu B, mnul si ruce a místo frajera s kytarou si představoval plný kufr peněz.
Vzápětí se objevily domácí verze slavného hitu.

„Z malýho chlapečka rock udělal dědečka… Jan Ámos Komenský, to byl kádr na ženský…“ a další a další variace na nejpopulárnější píseň uplynulých sezón se přivalily na město.

To už jsme v parku na lavičce mydlili do kytar a dívali se navzájem po prstech. Dlouhý Ferry z kolonie bušil do prázdné pětilitrové piksly od okurek. Honza, týraný houslista s vytahanýma ušima, ťukal nohou do taktu a na největším hřebenu ze čtvrti přehrával saxofonové sólo. Jen mazánek Víťa se kontroloval a občas kradmo pohlédl k nejbližšímu rohu, jestli už pro něj nejde maminka.

„Hoď tam ještě ňákej rokec, Tome,“ žebrala Zuzanka a slibně spouštěla záclony ještě dětských řas.

Antonín Pečenka, světák, co dorazil na neděli z internátu, se sebejistě usmál. Vzal kytaru, odklepal nohou takt a poznamenal: „První sloku jedu sám, dávejte bacha, je tam navíc jeden akord.“

V ruce vysvědčení z osmé třídy, váhavě jsem vstupoval do studené budovy nad městem. Ulpěla na ní bývalá sláva Vysoké školy báňské a v jejích mineralogických sbírkách, které se podařilo zachránit před chamtivou Ostravou, byl zaznamenán rudný vývoj všech důležitějších lokalit barevných kovů v Čechách. Před bývalým majestátem nynější průmyslovky jsme zpočátku zdvořile klopili hlavu, ale když jsme se trochu otrkali, objevily se na internátu tři kytary, saxofon a klarinet. Zkoušeli jsme hrát; klarineťák byl pro dixieland, ostatní se snažili prosadit nejrůznější styly. Dopadlo to mizerně.

Pak do hry vstoupil Elvis II., občanským jménem Josef Rohan. Začalo to v jeho aranžovně. Aranžovna byl malý zrušený krámek se žlutou oprýskanou roletou, kterou rozežírala rez. Šlo se k ní po hrbolatém dláždění úzkou ulicí ze středu města. Za roletou stál ohromný stůl s rolemi papíru, barevnějšími než televizní sny nadšeného opraváře. Bylo tam dost místa pro fingované listy podzimu, laciné látky do výloh, dost zlata pro slavná výročí. Tohle je poslední šance kreslířů, které nevzali na školu, fantastů, kteří mysleli, že budou mít prachy a ještě barvy zadarmo, místo výstavních síní každou hodinu otevřené výklady obchodů. Josef byl zahlcený písmeny reklamních prospektů. Původně studoval písmo a zákony prostoru. Maloval si výklady jako scénické návrhy, jen místo herců vystupovaly bochníky sýrů a bachraté konzervy hovězího na divoko. Perfektní výloha prodala sardinky těsně před koncem záruční lhůty. Vzal si barvy a konečně šel malovat.
Probudil se v noci. Zatopil v kamnech a pomalu soukal do jejich čtverhranné tlamy vyříznutá plátna a ještě vlhké kartóny. Cítil čpavou vůni hořících barev. Díval se do plamenů a byl rád, že svoje obrázky nikomu ne-ukázal. Díval se do plamenů a říkal si: ,Co dál? Jak dál?' Narovnal vedle kamen monografie mistrů a chytré knihy teoretiků. Otočil knoflíkem u rádia. Havajské kytary nyvě lkaly. Otřel si čelo a pak najednou někdo zařval „Elvis!“ a z reproduktoru se řítila lavina jako ze střechy. Nadskočil. Nerozuměl tomu, ale ta muzika ho tahala za poslední nervy v patě. Postavil se a stočil hlasitost na doraz. Chlápek v rádiu ječel a řval a úspěšný aranžér a neúspěšný malíř najednou cítil, že křičí za něj, na všechny žoviální vedoucí, na pány z ředitelství. Tak Josef Rohan, rezervovaný, seriózní mladý muž, našel ve svých sedmadvaceti novou bláznivou lásku.

Prodal starožitný servis po babičce a koupil magnetofon Sonet Duo. Hedvábnou kravatu dal do skříně a pokoutně získal úzkou šlajfku z černé kůže. Za nesmyslnou částku koupil od překupníka tři desky Elvise a šťastný i potřeštěný se upjal k jediné myšlence. Najít lidi a rozjet to.

Seznámil se s námi.
Elektrická kytara šla zapojit do rádia, jenže výsledný zvuk sotva zaplnil obývák. Kamarád elektrikář mával dokonalými plánky zesilovačů, jenže potřebné elektronky nebyly k sehnání a na plánky hrát nešlo. Rudýn to pochopil i bez kritiky a po týdnu přišel jako vítěz a pod paží zněl rozhlas po drátě.

„Tohle už jsme tady měli, Rudýne.“

Rudýn se zašklebil a opatrně sundal zadní desku. „Dovolil jsem si zabudovat do vám všem dobře známého přístroje zesilovač vlastní konstrukce. Známý koncern Rudy Ltd. spolupracuje s celým světem. Jak vidíte, je tu sedm elektronek. Maďarská, ruská, japonská, česká, americká, francouzská a belgický Philips.“

Zapojil jsem kytaru. První akord roztřásl červený krepový papír na polici. Rudýn je king. Rudýn je kouzelník.

„Shánějte elektronky. Vybrakujte starý rádia. O ostatní se postarám. Do čtrnácti dnů můžeme mít komplet aparaturu!“ To zvolal Rudýn hlasem velikým a nám se zdálo, že už je všechno na dosah. Zbývá jen zkoušet, zkoušet a zkoušet.
Doprovoďák Smith usilovně počítal akordy, ale dokázal přeložit jednodušší anglický text. Takt po taktu dávali dohromady s Elvisem slova. Tři a půl hodiny jim trvalo, než poskládali za pomoci slovníků a fantazie Thaťs All Right.

Čenda si koupil paličky a mydlil s nimi do dětského bubínku a krabice od margarinu. Starší kluci z průmky se ťukali do čela: „Tohle nikdy nezahrajete!“

Zatínali jsme zuby a místo na fotbal chodili znova a znova zkoušet. Smith někde sehnal obstarožní zesilovač ze školního rozhlasu. Dvacet wattů je neskutečně moc. Rudýn opravil korekce. Bude na zpěv. Tři měsíce jsme tvrdli každou volnou chvíli v aranžovně, zkoušeli a zase zkoušeli.

Průšvihy ve škole, pozdní příchody na internát. Nafasoval jsem dvojku z chování. Choval jsem se dobře, ale usnul jsem při hodině mineralogie. Dřel jsem do tří do rána sólo z magneťáku.

Bicí soupravu zapůjčil Dům pionýrů. Brácha sehnal Lexovi basovku v Praze. Předválečný saxofon byl asi nejlepší mašina našeho vybavení, jenže José z vedlejšího járu raději zkoušel s Evelýnou házené figurky. Když měl zahrát sólo, jeho honosný nástroj spíš mečel, než aby řezal.

Absolvoval jsem několik vážných pohovorů. Těsně před vyhazovem z internátu se přistěhoval do města otec. Šel jsem bydlet k němu na privát. Napětí vzrůstalo.

„Tohle nemá cenu. V životě hrát nebudeme,“ syčel bubeník.
„Jen se neboj! Budeme hrát. Víš kde? V estráďáku!“
„Spadnul si z jahody naznak, Elvisi? Myslíš, že nás pustí?“ „Každopádně to zkusíme,“ rozhodl Elvis: „Zítra zajdeme za šéfem a omrkneme situaci.“

Vešli jsme do malé místností. Ze zdí se mračili Smetana, Dvořák, Haydn, Bach a Mozart. Duše holohlavého muže za stolem poletovala po partiturách nesmrtelných symfonií. Řekli jsme mu, že bychom si rádi zahráli nahoře na sále. Pár věcí. Zkoumavě nás změřil.

„To je zajímavý nápad Šlo by to, jistě. Na jaře budeme pořádat soutěž začínajících zpěváků.“
„Dřív by to nešlo?“

Šéf nás sotva vnímal, měl hlavu podepřenou a myslel na Hudbu. Seděli jsme a tušili, že náš čas vypršel. Když jsme se zvedali, šéf se ozval:

„Víte, dneska se hraje samá moderna, teda aspoň se tomu moderna říká, ale na to nejlepší, opravdu moderní, se zapomíná.“
„To snad ne,“ odporoval mu zdvořile Josef Rohan, pro tuto příležitost diskrétně elegantní.
„Ale ano,“ smutně se usmál úzký ret. „Kdopak dnes hraje Ježka?“
„My!“ vydechl Josef Rohan vroucně. „Chceme dokázat, že Ježek nepatří jen nablýskaným swingovým orchestrům.“

Unavená víčka se zvedla a oči za skly brýlí zamžouraly. „Co hrajete?“
„Tmavomodrý svět, Svítá, Život je jen náhoda. Ve vlastních úpravách, samozřejmě.“
Zelené pravítko chvíli ťukalo do kalendáře: „Mohli byste hrát za čtrnáct dní, jako vložka při nedělních čajích. Vyhovuje vám to?“

Párkrát jsem polkl.

„Jistě. Děkujeme vám. Jste velmi laskav,“ Josef Rohan se přelomil v půli a já zalapal po dechu. Vyšli jsme ven.
„Zbláznil ses? Ježka přece nehrajem!“
„Ale budeme hrát! Budem jeho věci hrát jako nejdivočejší půlnoční blues!“ Tohle křikl Elvis Rohan do prázdného foajé a já si představil padesátku akordů, zapsanou za každou Ježkovou písničkou a zamotala se mi hlava.

Když Elvis odpoledne na zkoušce oznámil, že budeme hrát za čtrnáct dní v největším sále na okrese tři skladby Jaroslava Ježka, spadl Smith ze židličky. Bubeník Čenda, který věděl, že při tom jednání jsem byl i já, mi strkal pěst pod nos, zatímco José zůstal dřepět s pusou natolik otevřenou, že mu šly spočítat plomby na stoličkách.

„Včera večer zpíval Elvis Presley O sole mio, stoletou lidovou písničku. Zpíval ji po svém! Jestli my dokážeme zahrát Ježka po svém, máme pak šanci zahrát si i naše vypalováky. Jestliže kdekoliv spustíme jako první Jailhouse Rock, pořadatelé nás pošlou domů po první skladbě a už si nikde ani nebrnknem!“
Rozumný Rohan měl jako obvykle pravdu. Začali jsme zkoušet.

Poprvé na sále. Elvis Rohan chytil Ježka pod krkem a třískal s ním o zem.
Ježek to kupodivu vydržel. V Tmavomodrém světě se Elvisovi koulely nefalšované slzy po tvářích. Šokované šestnáctky přestaly tancovat. Shlukly se kolem pódia a zíraly, jak řve a zase šeptá, jak se zamotává do šňůry mikrofonu, a jejich nevinná očička byla větší než největší ze sálů na okrese.

„Dáme na závěr nějakej rokec, Elvisi!“
„Dočkáš se, Čendo. Teď jsme si udělali trochu reklamu. Prorazit musíme venku!“
„Bylo to trochu syrové. To víte, v Osvobozeném to bylo jinačí. Kdybyste měli nějaké problémy, obraťte se na mne,“ zjihl šéf.

Obrátili jsme se. Mocnou a významnou Antonii Paderlíkovou štvalo, že děvčata z Nové Hospody chodí tancovat na sídliště, kde se seznamují s pochybnými mládenci. Měla už za sebou dvoje shánění tatínků. Patřičně otrávená soudními ventilátory, zdeptaná a uražená, zanevřela na Kulturní dům. Umínila si, že ho vymaže z mysli místních dívek. Uspořádá čaje v hospodě Na Formance. Děvčata se budou seznamovat s vhodnými mladíky pod skrytým pohledem matek a nebudou dalekou cestu ze sídliště absolvovat ve společnosti podivných individuí, co tvrdí, že jsou svobodní, a přitom jim jde půlka výplaty na alimenty.

Poradila se na městě, na okrese i jinde. Slavný bigband už dávno netáhl. Secvičit dvacet lidí nebylo jen tak. Je jich repertoár měl vousy. Když uléhala do kanafasu, hrozila pěstí kulturáku a volala: Já vám ukážu! Měla to promyšlené dobře. Nové kapely přitáhnou Na Formanku lidi a páprdové z kulturáku natáhnou nos. Napoprvé si pozvala Combo z jedenáctiletky a Jump style, dříve kytarovou skupinu Josefa Rohana.

Elvis si pro tu příležitost nechal ušít v Praze fialové kalhoty. První jsme hráli my. Uvnitř cucalo limonádu deset dvanáct místních, zatímco venku postávalo sto padesát kluků a holek. Dozvěděli perfektně fungující šeptandou, že budeme hrát, ale nevěděli, jestli si něco dovolíme.
Přehráli jsme Život je jen náhoda. Bublinky z limonád pomalu stoupaly ve vypůjčených sklenicích. Místní dívky nervózně poposedávaly.

„Nemůžete zahrát něco živějšího?“ přihnala se k nám významná Antonie.

To neměla říkat.

„Pokusíme se,“ kulantně ji ubezpečil Elvis.

Už jsem věděl, že přichází naše chvíle. Už jsem věděl, proč si nechal ušít fialové kalhoty.
Mávl rukou. Pak to začalo:

„Loni v červenci byl velkej žár, když tu do nohy mě štíp' komár.
Strčil jsem si nohu do vody, když mě štípnul do nohy
zlej rak, krvežíznivej rak. Nepřejte si lidi znát, co dokáže takovej rak!“

Všichni, kteří postávali venku, byli najednou uvnitř. Jeli jsme. Bez přestávky. Na plný pecky.
Možná, že se po silnicích rock and rollu; místo mohutného trajleru motal neohrabaný dostavník, ale podstata zůstávala. Když Elvis Rohan sotva sípal, chytil se mikrofonu Hanys. Jestli Elvis měsíce dřel, aby dosáhl dokonalosti svého velkého vzoru, Hanysovi to bylo jedno. Hanys to v sobě měl. Nosil za nehty nashromážděnou zlobu zaprášených odstrkovaných předměstí. Nikoho nekopíroval, ale bylo to dobré. Byla to pravda Referentka vstávala a zase sedala. Zdálo se jí, že je uprostřed filmu, natáčeného proti chuligánům.

Milan si hodil partnerku přes záda a ostatní se snažili ho napodobit.
Už jsme vypálili největší hity Elvise. Už běsnící Hanys dokřičel Lucille, nejslavnější flák Malého Richarda. Všechno vycházelo. Bubeník, malý vztekloun, který dokázal udělat tři kiksy během písničky, nás hnal dopředu se strojovou dokonalostí rozjíždějící se lokomotivy. Zpocené vlasy mu padaly do očí a jeho paličky pohlazené múzou, která přeje bláznům, dopadaly na napja-tou kůži bubínku jako kulomet.

Referentka se snažila prodrat k pódiu. Marně.
Bylo mi fantasticky. Líp než s holkama. Líp než pět minut po vyhraném závodě. Veškerá úzkost najednou zmizela. Jukal jsem dolů na parket a cítil jsem ten švih, se kterým tancovali. Poprvé mi nikdo nemohl říct, tohle je jinak, tohle se hraje jinak. Byla to naše muzika, naše krev, naše vzteklé slzy, naše báječná nevyčíslitelná výhra. Cítil jsem, že stojím na té poslední deváté vlně, že my všichni, my nahoře i ti dole, jsme teď v jedné odvázané hromadě, zatím co venku studí komplikovaný zraňující svět beznadějně dospělých, a že my všichni dohromady jsme a zůstaneme už jiní než oni, čistější, veselejší, jednodušší.

Ta paní se pořád zdvíhala. Měl jsem dojem, že když jí dáme možnost, vyběhne nahoru a překousne kabely k zesilovačům. Jenže my šlapali dál.

Najednou se z prostředního siliče zakouřilo. Vypadl zpěv. Basovka s bubnem dál nesly hypnotický rytmus, zatímco elektrikář nahonem přeletovával vstupy. Nedalo se rozpoznat, jestli mává José s altkou, nebo altka s Josém. Umí ještě osm taktů. Elvis a Hanys se opřeli o sebe rameny a šli do toho. Bezmocný mikrofon zůstal ležet na hluché bedně.

Půl minuty před koncem závěrečné skladby vyletěla elektrika v celé budově. Elvis s Hanysem dořvali poslední sloku jen s bubnem a zpocení tanečníci si naposled zapískali na prsty.
Po půlhodině se rozsvítilo. Všechny tři siliče v trapu. To nic, elektronky seženem. Dokázali jsme to!

Paní Antonie stála u dveří. Elvis Rohan se k ní prodral přeplněným sálkem. Tolik lidí neviděla stará Formanka ani v dobách své největší slávy. Paní Antonie cítila v týle pichlavé nosy jízlivých sousedek. Kdyby tu baby aspoň nešmírovaly! Naletěla. Naletěla jako husa. Naletěla tomuhle podvodníkovi, který se culí jako neviňátko.

Přičísnutý Josef Rohan k ní připlul s falešnou skromností nákupčího, který právě předkládá dodací list na vagón uheráku.

„Kdy zas můžeme přijít, mladá paní?“
„No dovolte?!“

Josef Rohan se usmál a ještě jednou přelétl očima nacvaknutý sálek. Věděla, kolik jich je, a viděla, že většina z nich přišla právě na tuhle tajnou senzaci. Neurčitý sen se rozplýval jako nanukový dort v rozpálené troubě.

„Sbalte to a vypadněte! Tohle bude mít ještě dozvuky!“

A mělo. Bylo to první a poslední opravdové vystoupení kapely Jump style.
Josef Elvis Rohan byl na koberečku u ředitele. Srazil mu prémie za poškození dobrého jména Pramene a výslovně mu zakázal zneužívat místnosti podniku k chuligánským výstřednostem. Dům pionýrů chtěl ihned vrátit bicí. Táta mi zamkl kytaru a poslal mě k holiči. Když jsem se vrátil s vyholenou hlavou, našel jsem na stole ležet Čendovy zlámané paličky.
Od té doby bylo nahráno moře báječných desek. Elvis byl první. Po cestě, kterou otevřel, šli Beatles, Kinks, Animals, Rolling Stones a cesta pokračuje v rozsáhlých kompozicích King Crimson, Yes a Pink Floyd.

Seděl jsem u neumělého zahradního stolku s křivýma nohama, plnýma dubové vzpoury. Připadal jsem si, jako by mne někdo okrajoval ostrým nožem z shefieldské oceli, jako by oškrabával hořkou zkušenost se smutným tukem, pečlivě očistil dospělou rezignovanou lhostejnost, logickou rezignaci, upachtěné úsilí, všechno, co jsem akceptoval v uplynulých rozumných letech. Mechanicky jsem škrábal houby a cítil jsem, jak mě můj nůž od čehosi odděluje, jak se tajná kapitola mého života ztrácí, jak se pomalu přesouvá z teoretické možnosti přímého kontaktu někam dozadu, do nenávratna. Věřil jsem, že Elvis jednou přijede, jako přijel Paul Anka, Armstrong, Ellington, Gillespie, jako přijel Beny Goodman. Poslední naděje se rozplynula.

Copak asi děláte teď, ztracení kamarádi? Elvisi Rohane, jsem asi poslední, kdo tě po letech oslovuje tvým tajným jménem. Jezdíš do Prahy autobusem a tvůj tep je pomalejší než střídání zastávek na trati, tvůj černý klobouk vypadá, jak měkký motýl smrti. Na dně šuplíku skrýváš podrápané malé desky, které tě na chvíli vyzdvihly na rozsvícené pódium světa. Stále maluješ vlnovkovým písmem Přechodné zlevnění kuřat. Teď ale si musíš utřít oči, abys lépe viděl na nůžky, které pomalu, neobratně vystřihávají z černého sametu úzkou pásku.

Sedíš za ředitelským stolem, doprovoďáku Smithe. Vypracoval ses.
Tvoji náměstkové házejí milióny jako míčem a ty se na ně mechanicky usmíváš, vystrkuješ zuby, aby si nemysleli, žes zapomněl kousat. Víš to od rána a nemáš to komu říct.

Čendo, paličky jsi zlámal a už sis nikdy žádné nekoupil. Přijdeš odpoledne domů a řekneš ženě: „Víš, pusino, že je Presley po smrti? Říkal jsem ti vůbec někdy, že jsem v šestnácti bubnoval? Hráli jsme všechny jeho největší flastry.“
„To je hezký, že jsi v šestnácti bubnoval, jenže dneska jsi měl koupit brambory,
abysme jednou měli teplou večeři, zlato!“

Najednou jsem je uviděl všechny, které bych mohl potkat na koncertě, jenž se
nikdy neuskuteční. Zdálo se mi, že si naposled máváme.

Šel jsem na verandu, odtáhl prkna ze sklípku, vyndal tchánovu slivovici, zhluboka se napil a pak jsem odnesl houby do kuchyně. Tchýni jsem řekl: ,,Ptala ses mě, jestli jsem ho znal. Měl jsem ho moc rád.“
Nasypala houby do polévky. „S tím už nic nenaděláš,“ řekla a já až po letech pochopil její smířlivost.
Venku byl nádherný letní den.

Poztráceli jsme se. Šli jsme dopředu. Někdo došel, někdo zabočil, někdo
zabloudil. Už dávno víme, že to byl krásný omyl, myslet si, že svět je báječný rock and roll.

Doporučujeme: