Ota: Šedesátka

Šedesátka

V Lounech, jsme bydleli v jedné místnosti v bytě babičky. Čtyřletý Jiříček jel po sešikmeném
betonovém dvorku, ve dřevěné bedně opatřené kolečky, v ruce puklici jako štít, na sobě
brnění z papundeklu a volal hurá. Jak jsem se ho snažil zarazit, trefil jsem se dřevěným
mečem do jeho otevřené pusy. K vážnějšímu zranění nedošlo, nic vážného se nestalo, nevím
jestli mi tenkrát máti domluvila měchačkou, nebo mi jen vyčinila, ale bylo mi jasné, že
tahle bych se o svého o šest let mladšího bratříčka starat neměl. A když už jsem studoval na
horničce a v Lounech ho chtěli mlátit nějací grázlové, tak na ně vyrukoval náš bratránek Jára
Pohořálek, který několik let po naší rodině do Příbrami také nastěhoval.

Když mě bylo šest, vystehovali nás z akci proti buržoazii z našeho domu v Klatovech. Krom
Loun jsme také bydleli asi rok v Prádle, kde otec původně drogista s krumpáčem a lopatou
hloubil geologické rýhy pro uranový průzkum. Bydleli jsme v dřevěné chatě, kde v zimě
zamrzala voda v umyvadle, tu jsme brali ze studně. Maminka nám tehdy ušila kšiltovky
z hnědého manšestru. Nad fotografií, kde tříletý a devítiletý kluk v kšiltovkách stojí u studně
později říkala, že v Prádle jsme byli doopravdy šťastní.

Jednou jsem ho vzal na sebou na čundr, těsně po Vánocích, ale bylo nad nulou. Jeli jsme
s partou na Alkazar. Aby nenastydnul, nabalil jsem ho do několika vrstev oblečení. U ohýnku
jsme hráli na kytary, ukusovali husí stehna a další vánoční dobroty a pak jsme spali v jeskyni.
Když jsme ale dopoledne slézali ze skály dolů, uklouzl po kamíncích a jak jel dolů, nemohl
pořádně ohnout ruku, strčil španělku pod sebe. Měl jsem tehdy kytary tři, učil jsem ho akordy,
ale Jiří, asi kvůli rozsednuté španělce ke klasické kytaře ani k trampingu nepřilnul.
Moje kytarová sláva v kapele Jump style v éře dřevního rokenrolu skončila dřív, než začala.
Později jsem se ke hraní s kapelou prakticky nedostal. Dnes vezmu do ruky kytaru akorát u
táboráku.
Brácha skočil rovnýma nohama do éry big beatu. Vzal do ruky basovku, a na tlustých
basových strunách hrál sóla, jaká se normálně hrají na kytaru. Když Toys začali vystupovat,
to jsem už studoval v Ostravě, vyřezal jsem pro jejich vystoupení ze starého lina návrh
plakátu.
Držel jsem jemu, a všem jeho kamarádům, se kterými hrál, palce. On na těch pódiích hrál i za
mne. Dokonce se vrátil ke swingu, s kterým jsem začínal, s Experimentem a Příbramským big
bandem. Později znovu začal s bigbeatem, s kapelou Kapitán Nemo band, .
Otextoval jsem mu řadu písniček, ale nakonec moje texty si různě upravoval, zrovna tak já
jsem mu později pomáhal dodělávat některé jeho vlastní texty, aniž bychom se o autorství
nějak přeli. Jsem částečně přítomen v jeho písničkách, a on vystupuje v mých knížkách.
Přímá hudební spolupráce našich rodin ale pokračuje, s bráchou a s Petrem Vašinou, hraje
můj syn Ota.

Už jsem delší dobu chodil s mojí stávající manželkou Vlastičkou, když jsme Jiřího seznámili
s jeho Maruškou: Ti nás stačili předběhnout, dnešní MUDr. Martina Paterová
se narodila dříve než zde přítomný bubeník Otto junior. Jarda Patera s Martinou mají jeden
hokejový útok, Hanuše, Jášu a Štěpánka, Můj mladší syn Honza má se Zdeňkou tříletou
Haničku a ročního Martina, Otík s Andělkou ročního Matyáše, akorát Jirkův syn Petr zatím
stále hledá tu pravou.

Jsme si s bráchou daleko. Od sedmdesátých let bydlím v Liberci, takže brácha zařizoval za
rodinu záležitosti, které obvykle mívá na starost starší syn a v řadě případů se ukázal jako
realističtější a praktičtější než já. Brácha také udržuje styky s širší rodinou, jejíž členy tímto
zdravím.
Já jsem byl víc s tátou, pomáhal jsem mu, když jezdil s pojízdnou prodejnou na Lounsku
a pak s pojízdnou zeleninou po Příbramsku, Jirka byl spíš s mátí, o kterou se staral, zvlášť
v posledních letech..

Jsme si s bráchou blízko, díky jemu a jeho kamarádům jsem se cítil mladší, vedle textování
písniček jsem se díky němu dostal i k dalším projektům, třeba ke knížce Mikoláše Pešty, na
které jsme se oba podíleli. Díky němu jsem Příbram nikdy neopustil a jí, zřídlu imaginace,
vděčím za mnohé. A chtěl bych tu připomenout naše kamarády, Jardu Ringo Kadlece, Fanču
Kaláta a Vencu Chvála, a další, kteří tu s námi sedět nemohou. A myslím, že do příbramského
hudebního nebe částečně patří i náš táta Otto, zvaný Carlo, která vozil na korbě Roburu se
zeleninou bigbeatové kapely z vesnických tancovaček.

Na řadu věcí jsme měli rozdílný názor a často jsme jeden druhého neposlechli. V době, kdy
neměl svoji kapelu, jsem mu říkal, ať svoje skladby nabídne nějakému známému zpěvákovi,
nikdy to neudělal.
Můj nápad, udělat muzikál Chytit kometu, postavený na jeho písničkách,.jsme několik let
dávali dohromady, brácha ho dotáhl režisérkou a jejím realizačním týmem do definitivního
konce, na jeviště příbramského divadla a nakonec do Prahy do Divadla U Hasičů . I když
musím se přiznat, o premiéře jsem jen.zíral, nakolik se jevištní provedení lišilo od mého
záměru.
Teď na základě mého nového libreta připravujeme jeho propracovanější verzi, tak nám držte
palce ať po nové Kometě divadla skočí.

Už nejsme už dva kluci v mašestrových kšiltovkách, a víc než o svoje děti se bojíme, aby se
něco nestalo našim vnoučatům. A tak jemu a jeho rodině přeji, hodně zdraví a štěstí, ať se mu
jemu i jim všem životní pohromy vyhýbají.

Jedinec žije v nějaké komunitě a pro tu by měl udělat něco, co běžný běh života přesahuje,
v tom, na co má talent. Brácha je muzikant, jeho Poslední soud z Komety se jednou zpíval
na Nově. Je to moc, nebo málo? Prosadit se v hudební branži, zvláště pokud autor žije mimo
Prahu je do velké míry otázka štěstí a náhody, ale podstatné je, že ty písničky jsou nahrané
a vypálené na cédéčkách, pořád mohou být zpětně objeveny, jak stále věřím. Myslím, že
zachycují chuť a vůni minulých let, a pro Příbramáky, kteří je slyšeli živě z pódia, jsou
součástí jejich pocitové pamětí, hudebním doprovodem jejich lásek a rozchodů.

Brácho, je 60, je už důstojný věk, obvykle se těmto oslavencům přeje klidné spokojené stáří.,
ale díky tomu, že je jsi pořád akční a pereš se dál, přeji ti do dalších let dostatek energie a
další hudební nápady. Ještě jednou: Všechno nejlepší!
Ota