The Toys – Stará fotografie 6 x 6

Náhodné rodinné snímky jsou němí svědkové. Někdy až po dlouhých letech poznáme, o čem vlastně jsou.

Venca Chval, vousatý vlasatý bard s širokou slovanskou duší a lokální patriot, se stal ředitelem městské knihovny a rozhodl v polovině devadesátých let vydat knížku o příbramských muzikantech. Jsou v ní zachyceny místní taneční a jazzové orchestry, počátky big beatu na okrese, bláznivá šedesátá léta, trpká léta sedmdesátá, společná vystoupení Příbramského bigbandu s významnými jazzmany, hostující Marsyas, plakáty a booklety. Na snímcích stojí kapely na pódiu a muzikanti různě pózují.

Dával jsem dohromady kousek té publikace a nutil jsem Chvalovi amatérský černobílý snímek 6 x 6 s trojicí stojících mladíčků.

„Není z toho poznat, že to jsou muzikanti. Co na tom vidíš?“

Nedovedl jsem mu rozumně odpovědět. Tenkrát jsem přijel na pár dní z Ostravy a vzal jsem do ruky rodinnou flexaretu. Černobílá malá čtvercová fotografie má ještě starodávný vroubkovaný okraj.

Je cvaknuta v obývacím pokoji. Trojice stojí bokem u okna, můj mladší bratr, baskytarista Jiří, zvaný Nemo, kytarista Milan Prokeš a bubeník Jarda Ringo Kadlec. Napůl jsou schováni v zácloně, odpolední světlo na ně padá ze strany. Bylo jim asi šestnáct. Ještě polodětské tváře výrazně modeluje postranní slunce, a tak vypadají docela mužně a odhodlaně.

Kluci pak pomohli Jirkovi se zesilovačem a bednami do sklepa, kde zkoušeli.

Co na tom vidím? Nadšení, víru, odhodlání. Dlouhou dobu jsem myslel, že jsem to fotil sám, byla to jediná povedená fotka ze všech dvanácti, byl jsem na ni pyšný. Nejspíš ale flexaretu zaostřil a zmáčknul táta. Prodával filmy i fotoaparáty, musel s nimi umět zacházet a byl tehdy doma. Ostatní snímky, z venku i ze sklepa, kam s námi už nešel, jsou podstatně horší.

Více jak rok se učili společně hrát, teď ve sklepě se konečně jejich nástroje a hlasy sešly. Ne Jirka, Milan a Jarda, ale The Toys se přihlásili na městské soutěžní kolo kytarových skupin.

Kluci znova a znova pilovali svoje čtyři soutěžní skladby. Blížil se den, kdy poprvé vystoupí do světel reflektorů spolu s okresními a dvěma celostátními rockovými hvězdami. Zapnou kytary a mikrofony do vypůjčených marshallů a všem to ukážou.

Fotka je z bodu nula, před startem jejich hudební dráhy. The Toys na ní stojí zaklesnutí do sebe, plní dětinské pýchy a sebedůvěry. Zachycuje je ve chvíli, kdy se z panelákového sklepa stala zkušebna a kdy se kluci z jedné ulice a jedné třídy rozhodli, že budou opravdovou kapelou jako Beatles, Kinks a Rolling Stones.

Příští sobotu vyběhnou na pódium estrádního sálu a rozdají si to s těmi nejlepšími, dají prostřednictvím dunící muziky lidem kolem kousek svého já.

Ještě nevědí, že kytarista si stoupne k zesilovači tak, že mu kytara chytí vazbu, ještě netuší, že profesionální zlatý mikrofon zaznamená chlapecký nedospělý hlas a nepoleze z něj mužné chroptění jak z obouchaného nakřáplého mikráku za 160 Kč. Ještě nechápou, že je druhá polovina 60. let a Československo zasáhla éra beatlemanie a že jiní začínající, instrumentálně horší, ale věrněji kopírující Brouky budou ječícími fanynkami přijati lépe.

Nakonec se The Toys ještě s druhým kytaristou za rok dva prosadili. Jenže ani na těch nejodvázanějších fotkách z koncertů a tancovaček, zhotovených lepšími fotografy, už není to sebevědomí jako na prvotní fotce v zácloně.

Šlapou, sál pod jejich nohama vře. Odvazují se, ale vědí, jak už v muzice jedou, že jsou i lepší kapely. Že oni jsou teprve na počátku muzikantské dráhy.

Náš táta, autor fotky, v důchodu jezdil po okrese s pojízdnou prodejnou zeleniny. Na korbě jeho robura se mezi ředkvičkami, jablky a saláty občas vezla kapela a její aparatura. Jak na ně čekal, až dohrají, a poslouchal, pochytil některé písničky. Párkrát jsem ho přistihl, bývalého ctitele Offenbacha a Strausse, jak si ve svých pětašedesáti brouká jednu z nejúspěšnějších pecek kapely, Hush.

The Toys hráli líp a líp, až jim to v 70. letech soudruzi z kulturní komise zatrhli. Hráli líp a líp, a to se mi líbilo. Přišel jsem o kus prstu, už jsem sám na kytaru pořádně hrát nemohl. Od té doby mě zajímali špičkoví instrumentalisté, rockeři i jazzmani, saxofonisté, pianisté a speciálně kytaroví mágové otevírající nové obzory.

Se stejně postiženými jsme si půjčovali propašované LP desky, nahrávali je na kotoučové magnetofony a hádali se, která kapela je nejprogresivnější, která LP deska nejlepší.

Je to padesát let, co populární hudba přestala jen bavit a stala se způsobem sebevyjádření. Jako dospívající kluk jsem uslyšel na Laxíku Elvise a vyskočil metr vysoko. První mikrodesku, singl na 45 otáček, jsem koupil u kolotoče, byla žlutá, průsvitná a Gene Vincent na ní zpíval Bee-Bop-A-Lula. Éru bratrových začínajících The Toys nejvíc ovlivnili Beatles, Kinks a později Johny Winter, kamarádi mě naučili poslouchat Johna Coltranea, až díky svým synům jsem poznal U2 a Stinga. Něco jsem se naučil mít rád později, některé styly už mně asi nic říkat nebudou, ale za ta léta jsem poznal spoustu fantastické muziky.

Z čeho vznikla?

Z víry a naděje. Bez naivního, klukovského, ničím neopodstatněného sebevědomí, že právě oni převrátí svět, by to nešlo. Na samém začátku je slepé nadšení, tepající krev, primární radost, závrať z toho, že to konečně začíná znít!

Milan někde v Brně dělá právníka, Ringo je mrtvý, zůstal hrát jediný Nemo. Je tvrdá cesta ze sklepů a garáží na tancovačkové sály a mezi předkapely, z klubů do nahrávacích studií a dál na velká pódia. Nakonec, po dalších padesáti letech, zůstane pár jmen, jako Jimi Hendrix.

Náhodná fotka mého stařičkého otce zachytila to základní, nejpodstatnější, okamžik před hrdým nástupem na scénu, ale to vím jenom já, protože jsem byl při tom, nikomu jinému nic neřekne.

Z garáží a sklepů se padesát let ozývají podivné zvuky a občas v nich rozeznáte kousek melodie. Vysoko v oblacích ale létá Múza. Koho asi políbí?

Otto Hejnic, Příbram 1989 – Liberec 2004

Doporučujeme: